Pro mě je život s přírodou tak nějak přirozenej a brala sem to automaticky, ale čím víc potkávám v životě růžných lidí, zjišťuju, že pro všechny to přirozený a tak nějak jasný není.
Viděla sem teď v krátkým časovým úseku pár videí, dokumentů a dokumentárních filmů o přírodě, ekologii a jiných dost souvisejících témat a proto sem se rozhodla napsat tento článek. Byl to vážně smutnej pohled co se děje a hlavně to uvědomění, že si ničíme svůj jedinej domov a to naši planetu Zemi.
Za mě nejdůležitější krok je, začít u sebe. Slyšela sem už tolikrát, já přece nic sama nezměním, to nemá cenu… Když si ale řekne milión lidí nezávazně na sobě, já můžu pomoct, myslím si, že to už něco opravdu změní. Přidám se k těm dalším, co se snaží a třeba to uvidí nějakej Váš přítel a řekne si, jasně to má logiku a též něco změní. Svým jednáním může člověk ukazovat postoj a názor na planetu a tak inspirovat další.
A jak to dělám já?
Snažím se třídit odpad, používat ekologickou drogerii a kosmetiku, podporovat místní farmáře a tvůrce místo dovozu z daleka, používám místo sáčků plátěný pytlíky a tašky, místo potravinářské fólie voskovaný ubrousky a další skvělý věci. Ono téměř vždycky a ve všem se dá najít přirozenější varianta, jen člověk musí chtít a obětovat tomu trošku času. Jako například voskovanej ubrousek, fólii po použití vyhodíte, ale ubrousek po delším používání stačí dát do trouby na pečícím papíře a je zase jako novej. Jde mi prostě o to, když si už něco koupím, chci z toho produktu vytěžit maximum a mít ho co nejdýl, nepoužít danou věc jednou a zahodit. Další co se mi líbí je používání skleněných nádob. Takto mám už 2 roky skleněnou litrovou lahev na vodu. Je těžší než ta plastová, to je pravda, ale za to voda chutná pořád skvěle, ne po plastu a když ji jednou za čas pořádně umyju a vyvařím, je jako nová. Sklo sem si vážně oblíbila a je mojí součástí jak na cestách, tak v domácnosti a uznejme, je i ideální při boji s moly v kuchyni.
Ze začátku sem si vyčítala že nejsem 100%, ale uznejme, vždycky to tak nejde. Postupem času sem si uvědomila, že nejde o to dělat úplně vše, ale o to udělat v tu danou chvíli maximum který zvládnu.
Za mě to má smysl a velkej, jen při pohledu na moře plný plastů, plovoucí plochy odpadků o velikosti ještě větší než Texas, to že se plast rozkládá asi 400 let a vlastně se nikdy úplně nerozloží. V jídle a pití se můžou objevovat mikroskopický částečky plastů a vůbec nevíme, co to udělá, jestli nám to škodí nebo ne.
Je to jedna velká záhada a já bych jí chtěla předcházet tím, že budu používat co nejvíce přírodních materiálů, budu žít v souladu s přírodou a co nejvíc se vrátím ke kořenům přirozenýho žití.
Tak mějte krásnej přírozenej den,
Vaše Klárka ♥