S cestou na olympiádu sem vůbec nepočítala. Nevěděla sem jak to přesně chodí, kdo jezdí z masérů atd. Nakonec mi bylo řečeno, že jedu já. Ze začátku sem to nemohla vůbec pobrat. Jakože já pojedu do Číny na druhou stranu naší planety? Na zimní olympiádu? Jako fakt? Vlastně i na místě mě to nedocházelo kde sem.
Už nevím co to bylo přesně za den, ale odlítaly sme někdy v 19:50. Na letiště do Prahy byl odjezd kolem poledne, jelikož odbavení všech těch věcí bylo vážně na dlouho. Najeli sme na ráz ještě s ostatníma sportama, takže hala byla plná věcí a několik hodin nám trvalo se odbavit.
Poté to probíhalo klasickým způsobem, osobní kontrolu příručního zavazadla a pak už jen čekačka, až bude čas odletu. Jelikož byl kovid a vše bylo striktní, byli sme oddělení od ostatních lidí a v respirátorech.
Let byl asi na 8 hodin jestli si to pamatuju dobře, takže někdy dopoledne kolem 11 sme mohli být v Pekingu na letišti. Časovej posun byl +7 hodin.
Po projití kontroly při příletu a absolvování nejhoršího výtěru z nosu co sem kdy zažila ( a věřte mi, zažila sem jich nespočet) nás čekala dlouhá chvíle na letišti při čekání na náš autobus, kterej nás měl odvést do vesnice.
Jelikož byla naše vesnice nejdál tak sme taky nejdýl čekali na odjezd a to asi 5 hodin. Po tom co na nás konečně přišla řada byla před námi asi 5 hodinová cesta autobusem. Pro ujasnění, tak daleko to nebylo, ale jeli sme rychlostí asi 50km/h celou dobu. Taky nás varovali, že v autobusech bývá občas zima. Naštěstí v tom našem to byl pravej opak.
Po příjezdu do vesnice, poté pokračovalo další odbavení jako na letišti a pak nás něčím jako sou golfový vozíky v těch asi -20°C převezli k našemu domu, kde sme měli měsíc bydlet.
Miluju ten pocit, když si můžu po dlouhé a vyčerpávající cestě dát sprchu a lehnout si do čisté pohodlné postele. Na pokoji bylo spoustu darů a jeden z nich mi udělal ohromnou radost, protože šlo o obrázek od místního dítěte ( bohužel podle jména nepoznám, zda se jedná o holčičku či chlapce, ale bylo to dítě ve věku 9 let a upřímně, tak krásně bych to nezvládla ani v mých 27 letech).
První týden byl spíše aklimatizační, což se mi hodilo. Bylo to totiž celkem vysoko a v kombinaci s časovým posunem mi to dalo celkem zabrat. Plus sme tam měli stále kolem těch -20°C a ještě aby toho nebylo málo mi nesedlo jídlo. Tak sem se pár dní stravovala rýží a colou.
Kvůli kovidu byla všude podmínka stále nosit respirátory a chodit každej den na výtěr z krku. Jediný místo bez respirátoru byl pokoj a když ste šli jíst. Jídlo celkem šlo, jen bych si ho přála asi trochu teplejší. Jinak to bylo ok a taky byla možnost ochutnat i něco místního. Jedno ovoce mi opravdu zachutnalo. Byl tam popisek že sou to hrozny, ale bylo to něco mezi červeným vínem a angreštem. Moc dobrý. Jídelna byla umístěná u výtěrů. Jedlo se ve velkým stanu, kde byly stoly v řadách rozparcelovaný plexisklem na jednotlivý místa tak, aby sme se nemohli náhodou nakazit. Takže i tady byl člověk tak trochu v izolaci.
Závody probíhali stejně jako na svěťáku, jen ta zima byla o dost větší. Ti co mě sledujete dýl, ste asi viděli mý „svlíkací“ video, kde sundávám těch asi 7 vrstev oblečení co mám pod termo prádlem.
Kousek od závodiště byl dokonce kousek čínské zdi, ale bohužel sme se tam nemohli jít podívat. Kvůli kovidu bylo zakázaný se pohybovat mimo vesnici a závodiště. Když se kouknete na fotku, tak přímo uprostřed vede vzadu po kopci osvětlenej pás, to je část Velké Čínské zdi.
Celej ten měsíc probíhal dost podobně, buď sme byli na závodech, nebo v naší vesnici. Ve vesničce bylo něco jako nádvoří, kde stálo pár obchodů a tam sem si koupila svou milovanou mikinu s maskotem olympiády Bing Dwen Dwenem. Taky musím říct, že dobrovolníci byli vážně neskuteční a stále pozitivní. Za to mají můj obdiv. Když sem totiž viděla v čem tam musí fungovat, můj respirátor a dezinfikování ruk byla najednou nepodstatná drobnost.
Zůčastnit se olympiády byla neskutecná zkušenost, obrovský zážitek plnej radostí, štěstí a euforie, ale taky smutku a nějakých těch slz. Tak velký odloučení od rodiny sem ještě neměla kór s tím časovým posunem, kdy naši si dávali doma kávu po obědě a já už se chystala jít pomalu spát.
Za mě nejskvělejší zážitek byl, když sme jeli do Pekingu rychlovlakem na zakončení olympiády. Už ten rychlovlak byla síla, ve srovnání s našema českýma dráhama. A zakončení? No neskutečný, když sme stáli nastoupení, že sejdeme z rampy a vstoupíme na to obrovský podium co vidí celej svět, bylo ohromný. I ta slzička vyklouzla (to je u mě klasika). Stát na tom podiu a všem mávat bylo neskutečný, je to můj nejkrásnější zážitek co v sobě nosím a mockrát děkuju za možnost tam být.
Cesta zpět byla trochu delší, vyráželi sme někdy kolem 5 ráno čínskýho času. Čekalo nás těch krásných cca 5 hodin autobusem a tentokrát byla ta druhá varinta. V autobuse byla šílená zima. Po odbavení, kontrole a takové té klasiky na letišti sme sedli do letadla s tím, že nás čeká 11 hodin dlouhá cesta. Po hodině mýho spánku přišlo zjištění, že stále neletíme. To nebylo moc příjemný zjištění, že po hodině v letadle vás čeká stále 11 hodin cesty. Poté už to dlouho netrvalo a mířili sme domů. Po příletu do prahy nám došlo, že ta zima tam byla k něčemu dobrá. Doma bylo sice hnusně, ale nám bylo teplo. Hold vycvičení z Čínských podmínek.
Byla to obrovská jízda emocí a zážitků a taky upřímně, dosáhla sem na svůj vrchol kariéry. Za vše s biatlonem sem nesmírně vděčná a za pár měsíců se budu moct vrhnout zase na ten svůj osobní život, kterej musel jít na tu dobu stranou.
Byl to můj sen si zkusit práci u sportu a poštěstilo se mi, dokonce tak moc, že sem se dostala k těm nejlepším a budu na to vzpomínat do konce života. Takže jděte za svými sny, protože když neuděláte ten krok jako já ho málem neudělala, tak o mnoho přijdete a jednoho dne můžete litovat, že ste si nešli za svými sny.
S láskou Vaše Klárka ♥
