Můj příběh lásky všichni asi už znáte. Prožívám největší lásku co snad de, poprvé v životě a to myslím vážně, že je to poprvé, co mám po svým boku opravdovou lásku. Tu co trvá celej život. Zvládli sme 8 měsíců vztah na dálku a i když mě spoustu jidí říkalo že to nevydrží, věřím tomu že by sme zvládli i víc. Už skoro rok s polu bydlíme a je to prostě nádhera, každým dnem ho miluju čím dál víc. Od prvního okamžiku co sme se potkali vím, že s ním chci zestárnout.
Spolu žijeme skoro rok v Kanadě kdy sme měli v plánu po mým roce jet zpět domů. Situace se ale trochu změnila a partner je tu opravdu šťastnej, když sme byli na dovolené doma tak si uvědomil že jeho domovem je Kanada. Bylo to tak vidět, jak byl svůj a užíval si každou chvilku v Kanadě po návratu z domů. Já sem bohužel byla nejšťastnější doma během dovolený. V tu chvíli mi na jednu stranu spadl kámen ze srdce. Že konečně vím na čem sem a můžu to začít zpracovávat. Věděla sem po prvních měsících v Kanadě, že něco takovýho asi nastane. Taky to ale byla a je ta nejtěžší chvíle mýho života co teď prožívám. Ztrácím svou životní lásku, protože nechceme aby ten druhej žil někde, kde není šťastnej. Chci pro něj jen to nejlepší a Joel pro mě taky samozřejmě.
Aby ste to pochopili, já zůstávám v Kanadě do ledna, takže teď posledních x měsíců čekám na rozchod a zároveň si s Joelem snažím užít každou vteřinku než odjedu. Nevím jak to popsat. Asi sme se potkali ve špatnou dobu. Třeba nás to svede ještě dohromady a nakonec společně opravdu prožijeme krásný život. Nebo třeba taky ne a zůstaneme skvělí přátelé a oba si najdeme ještě větší lásku, než kterou sme prožili společně.
Snažím se tím trochu uklidnit, že vše má svůj důvod a vše zlý je k něčemu dobrý. Jen prostě asi zatím nevím jak to vše zpracovat. Sem tu poslední 3 měsíce a chci si Kanadu užít co to de, ale se zlomeným srdcem to de hrozně těžko. Zažívám tu vlastně největší štěstí a největší neštěstí mýho života zároveň. Pořád nechápu jak je to možný cítit dvě takto odlišný emoce souběžně. Občas se z toho potřebuju vypovídat a ulevit si, ale je to hrozně těžký popsat co vlastně cítíme a zrovna prožíváme. Je to jedna z těch situací, kterou když člověk nezažije tak ji prostě nikdy plně nepochopí.
Brečím tu nad vaječňákem a každej další den se snažím být co nejvíc pozitivní a nemyslet na ten den co se už pomalu ale jistě blíží. Můj odjezd. Každej den se taky snažím hledat na tom neštěstí pozitiva, jako třeba to že sem měla obrovský štěstí a našla pravou lásku. Už konečně vím co to je, co znamená potkat někoho a opravdu se zamilovat a to v životě chci mít. Lásku na celej život.
Pořád se snažím vymyslet jak bych vám popsala svý pocity. Je to prostě směs lásky, radosti, smutku, vzteku, beznaděje, zoufalství, pochopení a bezmoci. Mísí se ve mně všechny emoce co snad existujou a snažím se tím nějak prokousat a pochopit to a zároveň se tím čekáním na náš společný poslední den nezbláznit.
Taky se mi samozřejmě honí myšlenky hlavou o tom že mi je skoro 30 a já se vrátím domů sama a budu muset zase komplet začít od znovu. Jako najít si práci, bydlení a budovat svůj život. Prostě to co všichni dělají po škole, já budu absolvovat už po 3. Má to i plusy, to se nebojte. Hromadu sem toho zažila, viděla kus světa a za to sem nesmírně vděčná, ale jak už to má ten náš mozek ve zvyku, tak spíš prostě přirozeně myslíme na to co nemáme a co nám schází.
Taky sem moc vděčná za všechny co vás tu mám a čtete mý malý výtvory. Ohromně si vážím a děkuju, že si tu s váma můžu trochu vylít srdíčko. Vypsat se z toho co mě trápí je tak nápomocný. Takže jestli vás taky něco trápí a nedokážete to uchopit a srovnat se s tím, vypsat se na papír je vážně super pocit. Nikomu to nemusíte ukazovat, můžete si to pro sebe přečíst a líp se zorientovat, nebo i líp pochopit o co de. Můžete to schovat do šuplíku, spálit nebo dát přečíst někomu na kom vám záleží, když o tom nezvládnete mluvit. Je to na vás.
Děkuju za váš čas a přeju vám kupu sil do všeho co se vám v životě děje. Vše má svůj důvod a věřte že vše zvládnete.
Společně zvládneme všechno.
S láskou Vaše Klárka ♥