Slíbila sem, že vám povím o velké změně v mým životě. Není to stálá změna, nebo v to aspoň doufám. Jde o to, že Joel ještě před tím, než sme se poznali žádal o vízum do Kanady. Neměl v plánu si hledat slečnu, protože věděl, že tu možná rok nebude. Co se ale nestalo, slečnu si našel a i to vízum dostal.
Když mi to po Novým roce říkal, byl to pro mě obrovskej šok. Já totiž už věděla, že budu v květnu končit u biatlonu a drželo mě nad vodou to, že na sebe budeme mít mnohem víc času až skončím. Bohužel se uvidíme ještě míň než do teď. Samozřejmě mu to nesmírně přeju, je to obrovská příležitost, bude to taky velká zkušenost a Kanada je nádherná. I já se těším že si ji budu moct odškrtnout ze svýho seznamu, až pojedu na návštěvu.
Jen ta představa, že bude pryč rok mě opravdu děsí, budu tam sice jezdit, ale letenky taky něco stojí a ne málo. Plus časovej posun asi 8 hodin skloubit s prací a celkovým fungováním, aby sme měli na sebe čas a mohli komunikovat bude opravdu těžký.
Všichni mi pořád říkají odjeď taky, ale upřímně po těch 3 letech na cestách, co sem byla pořád sbalená v tašce a vedla doslova kočovnej život, už další rok prostě nedám. Potřebuju svůj život zpět a srovnat se do svýho normálu a konečně neustupovat ze svých potřeb. Jo, být s Didim k tomu taky patří, ale teď to vážně nedám. Už poslední sezóna byla pro mě hodně psychicky náročná a bez pomoci sem to neustála. To určitě není práce na full time, kterou chci dělat.
Bude to opravdu těžkej rok, ale věřím že to zvládneme, protože jak už sem vám tu jednou psala. Když miluješ uděláš vše. Upřímně poprvé v životě mám pocit, že mám vedle sebe opravdovou lásku svýho života a takovou lásku nemůže nic rozbít.
Článek píšu s předstihem asi 2 měsíce. V době kdy byl ještě doma, sem věděla, že to bude težký. Brala sem to ale v pohodě. Dneska máme 8. 5. a je to jeden den co mi Didi odletěl. Myslela sem si, že to zvládnu líp. Bohužel tomu tak není, protože první dny odloučení sou pro mě vždycky ty nejhorší. Buďte rádi že mě nevidíte, protože se mi ze stresu udělal ekzém a to i na obličeji a oči mám oteklý od pláče jak králík. Ještě mám práci do které chodím mnohem míň než je normálně zvykem, takže musím svou hlavu zaměstnat, ať pořád nemyslím na to jak mi hrozně chybí. Na vztah na dálku sme častečně zvyklí, ale těch 8 hodin rozdíl je dost a to nám bere hodně času možnýho pro komunikaci. Já mám teď 12 hodin (poledne) a Didi má 4 hodiny ráno. Stále si říkám, že to bude jedna z nejtěžších zkoušek mýho života. Jako ale u většiny situací, dokud si je neprožijete tak prostě nevíte co to obnáší a jak moc těžký to je.
Upřímně nikdy sem nebyla tak zamilovaná jako do Joela. A ten měsíc co sme byli oba doma, má láska k němu dvojnásobně vzrostla. To co cítím sem ještě nikdy nezažila a je to krásnej pocit. Najít tu pravou lásku, je to přesně to co sem celej život chtěla a mám obrovský štěstí že mám tak báječnýho člověka vedle sebe. Je neskutečný, co s váma udělá jedna výjimečná bytost. Vlastně poprvé v životě nepanikařím, nehypnotizuju telefon kdy mi napíše,… sem prostě v klidu, protože vím že mě z celýho srdce miluje a já ho též.
Taky sem strašně vděčná, že se s váma o svý myšlenky a pocity můžu podělit, protože je to pro mě trochu taková terapie se vypsat. Už u biatlonu sem si občas psala do šuplíku pocity a trable. S tužkou nebo klávesnicí si dokážu vyčistit hlavu a tady je to s váma ještě o level výš. Protože pak můžu číst vaše reakce a zprávy jak vám můj výplod pomohl a to je to nejkrásnější a to co mi dodává sílu a naději, že na to nejsem sama a jediná kdo má trable a není vždy vše růžový. I když se neznáme sme tu jeden pro druhýho a já tu pro vás budu vždycky a vždycky kohokoliv ráda vyslechnu a obejmu, protože sama vím jak je to občas s tím životem těžký.
Ještě bych chtěla pár věcí ríct. S Didim sme měli docela casu si užít sami sebe navzájem a vidět krásný místa v ČR, poznat svý rodiny a přátelé. Za tuto možnost sem nesmírně vděčná, protože ne jen nás to ohromně sblížilo, ale poznala sem skvělý lidi (Didiho přátelé) a díky nim sem zjistila jak je to úžasnej člověk.
Taky sme na sobě na vzájem našly už pár chyb, bez kterých by to ale nebyl on. Takže i pro ty chyby ho miluju.
Tak dneska je to přesně 15 dní co je Didi pryč. Už to zvládám mnohem líp a není to jako první dva dny, který sem probrečela. Smutno mi je pořád, to asi nikdy nezmizí, ale mám aspoň ty společný chvilky, kdy se nám podaří volat a já přímo štěstím taju, že se vidíme a slyšíme. Taková malá injekce na povzbuzení. Už taky chodí do práce a zjišťuju, že to sou snad nejnáročnejší dny. Do práce chodí cca od 7 do 15 a vlastně když končí v práci, mi tu máme 23 hodin. Psát samozřejmě nestíhá jelikož toho mají moc, takže tyto dny si napíšeme jednu zprávu ráno a jednu večer. Víc nezvládá. No… nebudu vám lhát, je to fuška.
Stále se tady v Liberci citím docela sama, s odjezdem Didiho se to trochu prohloubilo. Moc sem si tu ještě nestihla udělat přátelé a prostě nechcete celej víkend být doma a myslet na něj že tu není.
Teď to zní že je vše hrozný, já sem ale naštěstí člověk, co na všem najde něco pozitivního. Zas taková katastrofa to není a co nás nezabije to nás přeci posílí!
Uvidíme jak to budeme zvládat po půl roce odloučení, sama sem na to zvědavá.
Zdravím vás tu, dneska je to měsíc a 3 dny. Dostala sem k narozkám to nejkrásnější přání a udělala sem si i video obrazovky, ať si ho můžu pouštět až mi bude smutno. Kupodivu mi zas takový smutno není díky tomu že si pravidelně voláme a komunikujeme během týdne přes hlasovky. Já se sama sžívám s novou prací a celkově s novým režimem, než byl předtím takže se taky sama nenudím. Samozřejmě teď docela dost pozoruju, jak sou důležitý malý gesta. Pořád si projevovat lásku a dělat ty drobný krůčky. Didi mě teď označil pod krásným reelsem kde muž tím nejúžasnějším způsobem vyjádřil lásku své ženě. Když sem to viděla tak mě to neskutečně dojalo. Ne jen to co povídal, ale hlavně to, že mě Didi označil. To sou ty situace který mě nakopnou. Taky se mi docela často stávalo, že mi spoustu lidí říkalo, to nedáte, rok je dlouhá doba, stát se může cokoliv,… vlastně mi říkají, že to nemáme šanci zvládnout. Didiho přístup je, hele tam ten to dal a ten taky a má slečnu doma a pak se zasnoubili jak se vrátil. Já jedu na stejný vlně, všechno se dá zvládnout když se chce. My to určo zvládneme a tím sem si jistá.
Já jedu do Kanady po cca 5 měsících, no tak jen 4 vydržet a budu tam. Letenky mám už koupený a ubytování zarezervovaný. Těším se na to jak malý dítě na vánoce. Pojedu až v říjnu, ale budu tam 20 dní, když už tak pořádně. Mrzí mě trochu, že promeškám letní Kanadu, ale přelom podzimu a zimy bude snad taky ok. I když si asi budu muset nabalit svou zimní bundu od biatlonu ať tam neumrznu.
Momentálně je Joel v Kanadě už měsíce a dva týdny, já sem měsíc v nové práci, takže oba zažíváme novou etapu života a oba sme nutně potřebovali změnu. Sešlo se nám to teda hezky. Pořád jedeme na stejné vlně komunikace, jen ty horší a těžší dny se občas ukážou. Není jich naštěstí tolik. Mám radost, že komunikujeme o svých pocitech a můžu se mu svěřit když nemám svůj den a hrozně mi tu chybí. Vždycky je jeho odpověď pozitivní a zakončená větou, však mi to zvládneme. Taky sem se neudržela a udělala si kalendář nad postel a odškrtávám dny, než odjedu.
Didi se má v Kanadě krásně, chodí na úžasný výlety, vzdělává se v angličtině a věřím, že bude na Kanadu vzpomínat jen v dobrým. Zazívá samozřejmě určitým způsobem odloučení jako já tady v Liberci, kde sem ještě úplně nedokázala zapustit kořeny. To město miluju, ale nemám tu ještě moc přátel jako Didi v Kanadě. Takže zažíváme něco trochu podobnýho v tomto aspekt. Vše chce prostě čas.
Děkuju za možnost se vám takto svěřit a držte nám prosím pěsti, ať to ustojíme.
Děkuju z celýho srdce, za to že vás tu mám.
S láskou Klárka a Didi ♥
