Mý poslední roky od přestěhování do Liberce byly dost náročný co se týče osobního života a vztahu. Když se přestěhujete do města kde nikoho neznáte na druhou stranu republiky a ještě máte práci, kdy svý kolegy doma vážně nechcete vidět, se přátelé hledají vážně těžko. Nemyslím to špatně, že je nechci vidět, ale sem s nima prostě 3 týdny, tak ten jeden je oželím.
A potkat muže do života je ještě větší oříšek, když člověk nemá ani maličko zázemí. Kvůli tomu sem se rozhodla nainstalovat Tinder, spoustu lidí to dost odsuzuje a chápu to. Z vlastní zkušenosti vím, co za lidi se tam pohybuje a musím říct, že velká většin tam vážně vztah nehledá. I přes to, že to tam nebylo občas vůbec jednoduchý, dokázala sem tam najít i pár přátel a po dlouhým a vyčerpávajícím hledání se mi nějakým záhadným způsobem podařilo natrefit na toho nejbáječnějšího muže.
Naše první rande bylo u Máchova jezera, udělali sme si pohodovou procházku, pokecali na lavičce a odpoledne si dali pizzu a zkoukli dvě marvelovky. Choval se vážně mile a překvapivě měl podobný názory a představy o životě v budoucnu. Takový ty věci ve stylu svatba, rodina, děti. Přesně ty, který jak před chlapem řeknete tak uteče. Joel ale neutekl.
Jo jmenuje se Joel, ale vy co mě sledujete asi už tušíte. Je to naprosto úžasnej člověk, jeho rodina pochází z Angoly a Didi se narodil v česku. (Didi je Joelova přezdívka a říká mu tak i jeho rodina) Už sem stihla jeho rodinu poznat a milejší a úžasnější rodinu sem snad nepotkala, teda až na tu svou protože svou rodinu miluju. Didi miluje tu svou a to je pro mě v životě strašně důležitý. Vlastně sem až překvapená, že sem potkala někoho kdo mi opravdu sednul jako ta prdel na hrnec. Samozřejmě vžycky je něco co není úplně 100%, ale to je normální protože dokonalost neexistuje. Jen dokonalá nedokonalost. Pro mě je Joel zatím stále ten nejdokonalejší muž a upřímně sem ani už nedoufala, že bych někoho jako je on mohla potkat. A ještě na Tinderu.
Myslím, že i když je to za mě „dokonalý“ najdou se lidi co si to myslet nebudou, už pro jeho barvu pleti a původ. To už tak bohužel je, ale já těm lidem moc ráda ukážu, že se mílí. Držím se totiž stále jednoho sloganu, ať už je to černoch, Asiat, žid, nebo gay stále sme lidi z masa a kostí, každej sme úplně jinej ale všichni máme starosti, z něčeho radost, máme hlad a občas sme nemocní. Všichni ale jednou umřeme a nevidím důvod dělat rozdíly jen protože nezapadá do standardu. Ba naopak, buďte odlišní, neřiďte se tím co vám říká okolí, ale tím co chcete vy samy. A upřímně, já s tím člověkem trávím volný chvíle a ne vy. Tak jestli vám to vadí, to je jen váš problém.
Dobře to by asi stačilo. Ráda bych se ještě vrátila k Joelovi. Pro mě bylo, je a vždycky bude důležitý mít vedle sebe člověka, kterej tu je pro mě a já tu sem pro něj i v těch těžkých chvílích. Didi je v tomto neskutečnej, protože zvládá naprosto bravurně moje cestování a i když je jednomu smutno, ten druhej ho podrží. Dokáže mi projevit lásku snad miliardou způsobů a ani k tomu nepotřebuje vyslovit ty 2 slova „miluju tě“. Je laskavý a umí naslouchat, jo jednou sem mu řekla, jak miluju kopretiny a po nějaké době sem dostala kytici kopretin.
Nikdy se spolu nenudíme, což by chtělo maličkou změnu, jelikož sme vždycky tak rozlítaní, že vůbec nestíháme. Prostě jen doháníme ty týdny co sem pryč. Stále ale na každej náš výlet moc ráda vzpomínám. Třeba na to, když mě vzal v Mimoni a úplně kouzelný místo. Byl tam oplocenej velkej výběh a spousta daňků. Byli zvědavý, chodili za náma a mi je krmili trávou. Přenádherná chvilka v přírodě a z ní mám i tuto fotku, která se stala i vánočním dárkem a udělal mi opravu ohromnou radost.
Dokáže mě rozesmát a je to člověk co je téměř pořád pozitivní a s úsměvem na tváři. Tato moje vlastnost být stále pozitivní mi trochu pokulhává, protože práce s biatlonem je už pro mě trochu víc za hranou a vlastně mě to ani moc nenaplňuje. Co mi ale vždycky zvedne náladu, tak když mi přijde fotka, hlasovka a nebo když voláme přes videohovor. Didiho krásný oči a úsměv mě vždy a zaručeně zvednou náladu. Taky se mi často stává když sme spolu, že jen sedím a s úsměvem na něj zírám. Nemůžu si prostě pomoct.
Taky sem už poznala jeho nejlepšího kamaráda s přítelkyní. Strávili sme s nima silvestr a bylo to vážně skvělý. Udělali sme si večer stolních her a bylo to hrozně fajn, až na to že můj všeobecnej přehled je na bodu mrazu, tak doufám že se nebude zlobit, protože se mnou pokaždé prohraje. Asi budu mít štěstí v lásce. Doufám…
Hrozně se těším až mu představím moji rodinku a přátelé, protože zatím sme stihli pouze seznamovačku s mou nejlepší kamarádkou.
Vlastně mám jednu věc co mě vážně štve, je tak extrémě fotogenickej, že já vedle něj můžu udělat miliardu fotek a Didi je k nakousnutí jen má vedle sebe stašidlo, mě. Nechápu jak to dělá.
Je neskutečnej, protože mě dokáže motivovat k věcem, který bych sama od sebe asi nikdy úplně neudělala. Po jeho boku mi to ale přijde přirozený a jako bych se rozhodla sama. Pečuje o sebe což je vážně boží. Má rád zdravý jídlo a miluju když můžeme spolu vařit. To byl vždycky můj sen, mít takovýho muže, co rád sám pomůže a s čímkoliv.
Jo a prej dostanu nejspíš novou přezdívku, lepidlo. Já totiž tak doslova funguju. Po těch týdnech co sem pryč se mě jen tak nezbaví a sem šťastná, že mu to není na obtíž. Takže lepidlo, to sem já.
Teď to vypadá naprosto růžově, ale to je asi tím, že sme spolu teprve necelých 5 měsíců a taky se málo vídáme kvůli biatlonu, takže sou nám naše chvilky vzácný. Jinak je to dost těžký mít vztah na dálku, i když se pár dní v měsíci vidíme, je to vážne dost náročný a není to pro každýho. Sama pociťuju, že pro mě to vážně není. Ale dá se to vydržet, protože když milujete, tak ste ochotní pro svýho milovanýho toho vydržet dost. A u mě to platí na 1000%.
Uvidíme jak můj příběh lásky bude pokračovat, ale já věřím že dobře. Že sem potkala k sobě tu správnou dušičku.
Věřte a běžte za svými sny, protože naděje umírá poslední.
S láskou Vaše Klárka ♥