Na toto téma už sem jednou psala, ale přišla další myšlenka a ráda bych to tu s váma probrala a popřípadě si vyslechla vaše názory.
Poslední dobou často pozoruju, že spoustu lidí hodnotí věci, své a ostatních činy podle toho co je moderní zrovna teď a co už je out. Asi nezapadám do tohoto světa, ale říkám si sakra proč? Proč lidi řeší co se komu líbí a co mi na to ostatní řeknou? O to víc se snažím být svá a ukazovat to veřejně, že se nemám za co stydět, když chci být svá, i když se to ostatním nelíbí.
Třeba téma tetování, udivuje mě vždycky reakce teď je moderní to a to, tak si to nechám vytetovat. Ale aby pak nenastala situace, že za pár let to už moderní nebude a vám se to nebude líbit, protože to prostě není totožný s vaší osobou. Spoustu lidí se mi ptalo na moje tetování, aby mě nepřestalo bavit po X letech. Já se pak zeptala: "Myslíš, že mě přestanou bavit bylinky?" Samozřejmě že té osobě došlo, že se to asi nestane. Prostě sem si nechala na svoje tělo zviditelnit co mě naplňuje, dělá mnou a navždy bude mojí součástí.
A nejde jen o tetování, jde o váš styl oblékání, o vybavení domácnosti, o to jak se vyjadřujete a chováte na veřejnosti. Buďte svý bez ohledu na to, jak na vás koukají ostatní. Vy žijete se sebou, ne ostatní s vámi. Vy spolu musíte být 24/7 tak proč se přetvařovat, abych zapadla mezi ostatní, když s tím nejsem spoko.
Ano je to těžký přijmout tu občasnou kritiku, ale věřte budete spokojený. Když se tu kritiku naučíte přijímat posílí vás to. Mě to posílilo a vlastně se nad těma pohledama ve stylu ta je divná, proč má dřevěný brýle atd. bavím.
Dostala sem se do jedné skvělé situace, kdy sem se šla projít v Jablonci kolem přehrady. Tam všichni převážně ve sportovním a já se vyfikla, namalovala se, sladila se ať je to prostě top a nezapomněla sem ani na svý dioptrický dřevěný brýle. Svítilo sluníčko, bylo vážně úžasně a já v takové chvíli sem jak sluníčko na hnoju. Prostě jdu s úsměvem od ucha k uchu. Většina lidí mi úsměv vrátila a já pak měla skvělej pocit, že sem těm kolemjdoucím aspoň trošku zvedla náladu. A pak šla paní, která když mě zahlídla, vytřeštila oči jakože sakra co to je. A hrozně se chtěla na mě podívat, ale bála se takže dělala takovej ten cukavej pohyb hlavou ve stylu podívám se, ne raději ne, jo kouknu, ne, jo, ne...
Pro tuto ženu sem byla asi velkej exot. Já se na paní usmála ještě víc a s hřejivým pocitem, že si s stojím za svým a nesmírně spokojená sem šla dál.
Buďte svý, pracujte na sobě, protože být svá je ten nejkrásnější pocit a člověk je hned šťastnější.
Samozřejmě nejsem dokonalá, sama na sobě stále pracuju, je to job na celej život, ale stojí to za to. Vlastně dokonalý nikdy nebudeme a v tom je ta krása.
Buďme dokonale nedokonalý a šťastný jako blechy.
S láskou Vaše Klárka ❤