Nikdy sem si moc nevěřila. Jako dítěti se mi dělal ekzém na obličeji, měla sem mastný vlasy a vážně šílený brýle. Bylo to dost těžký si věřit, když za mnou ve škole seděli spolužáci a něčemu se smáli, já měla přesně ty známý pocity, že je to mířený na mě.
Sebedůvěra byla na bodu mrazu a snažit se projevit sama sebe bylo téměř nereálný. Bála sem se, že mě odsoudí, nepřijmou to co mám ráda a co utváří mou osobnost.
Vždycky se snažím bejt sama sebou, ale často přichází obavy a já se stáhnu. Poslední dobou ale je ta obava pro mě takovej hnací motor. Bojíš se, jak bude okolí reagovat, že si chceš zrovna vzít něco neobvyklýho, ale cítíš se v tom skvěle? No tak já zatnu zuby a du do toho. Co se nestane, okolí občas reaguje zvláštně, ale mě se to vlastně líbí. Ty vyděšený výrazy, když uvidí moje dřevěný dioptrický brýle, Loono plecháček s obrázkem prsou nebo to, že jím na louce „plevel“.
Pokaždé když se překonám, zjistím, že se nic nestalo a přežila sem a vlastně se cítila naprosto božky, protože sem byla sama sebou.
Proto abych mohla být sama sebou, sem se musela naučit trávit čas bez lidí, jelikož se cítím nejlíp ve společnosti a nebejvám často sama, bylo to těžký a nedokázala sem smysluplně fungovat. Teď co bydlím 300 km od svýho domova a osamostatnila se, zjistila sem, že je to vlastně skvělý trávit čas jen se sebou a teď je to můj denní chleba.
Soukromí, osobní prostor a klid potřebuju, uvědomila sem si jak moc mi to pomohlo se zkvalitněním mýho života. Taky mi to dost pomáhá, když mě něco trápí, člověk se líp soustředí a víc se zaměří na sebe a danej probém. Řešení se vždycky objeví tak nějak samo.
Věřte nebo ne, ale okolí si na ty moje podivnosti, odlišnosti začíná zvykat a berou mě prostě takovou jaká sem.
Není krásnější pocit, když můžu být svá.
Tak se nebojte projevit a buďte svý.
Vaše Klárka ♥