Dostala sem prosbu napsat o atmosféře v týmu. To je trochu komplikovanější otázka. Představte si, že ste skoro měsíc stále se stejnýma lidma. Neznamená to, že se vidíte každej den pár hodin, ale doslova 24/7. To ta pozitivní atmosféra nikdy úplně nevydrží celou dobu. Ve většině případů je ale dobrá.
Přes léto je to vždycky lepší protože spolu netrávíme tolik času, jako když je sezóna. V létě sme tak 2 týdny pryč a cca 2 týdny doma. Po 14 dnech nemáte uplně ponorku a pak si stihnete i odpočinout a vrátit se plní sil do kolektivu. Přes tu zimu je to o dost složitější a já se k týmu vlastně přidala v době kovidu, kdy doma sem se musela držet stranou od lidí a na víc sem byla na severu Čech nová, takže žádní přátelé, rodina, nic.
Pro mě jako společenskýho tvora to bylo těžký, ještě když pracujete v prostředí, který k vám prostě nesedí. Nikdy nebudu nadšenej sportovec a asi nikdy mě sport úplně zajímat nebude. Aby ste mě pochopili, ráda si zasportuju. Zajdu si s přáteli zahrát volejbal, na kolečkový brusle nebo si zaházet na koš. V zimě sem spíš jako ty naše děti a du stavět sněhuláka, zabobovat si a vyblbnout se do sněhu. Žádný lyže mě nebavili a asi ani nebudou, su prostě letní tvor.
Taky sem tam pro sportovce jako taková vrba. O to těžší to pro mě je, když se za váma chodí vypovídat a vy tam nikoho nemáte komu by se dalo vyplakat na ramínku. I přes to, že sem extrémně pozitivní tak s biatlonem sem zjistila, jak je to občas těžký si udržet svou náladičku. I přes to, že je to občas pro všechny náročný, máme krásnej kolektiv a je to taková moje druhá rodinka.
Co je hrozně zajímavý, většina lidí co do toho světa nevidí, má tendence mi říkat jak mám dokonalou práci a že nesmím končit. To prostě ve chvíli kdy máte už ponorku nechcete slyšet. Ale chápu, prostě to neznají a netuší co tato práce obnáší. Okolí má na nás obrovskej vliv a je to umění se udržet a zůstat svá.
Co se mi ale líbí, tak to že tu mezi náma panuje přátelská atmosféra. Všichni si tykáme a asi si nedokážu představit dělat takovou práci a vykat si s trenérama. Trenéři sou vlastně takoví moji šéfové a přátelé v jednom. Smozřejmě musíte si stále držet takovej ten lehkej zdravej pracovní odstup a trochu přátelský přístup. Je to krásná souhra obojího. Je vážně potřeba tuto rovnováhu udržovat a neklonit se víc k jedné nebo druhé straně. To už prostě takto krásně fungovat nebude.
Taky musíte brát v potaz že sportovec a trenér má úplně jiný vztah než masér a trenér a taky dost odlišný od vztahu sportovec a masér.
Dá vám tato práce a vztahová zkušenost spoustu nových poznatků do života. Taky to, že sem se dostala do prostředí, který je absolutně jiný než co žije většina populace mě dost vyškolilo a zase mě to posunulo v přístupu k životu být ještě víc pozitivní a vědět, že to není u všech přirozenej a stálej jev. Taky si uvědomíte, že co člověk to jinej život, jiný starosti a mnohem víc se snažím být otevřená všemu. Nikdy totiž nevíte, proč se takto člověk chová a čím si prochází.
Taky si o to víc vážím osobního života, pro mě je práce u biatlonu na chvíli a až skončím v květnu budu moct zase dělat to co mě baví, vytvářet nový přátelství a žít svůj život. S biatlonem je totiž na osobní život tak málo času, že ho musíte posunout na druhou kolej.
I když teď ke konci mi to celkově dává dost zabrat, sem ráda za vše co sem s biatlonem zažila a všichni zůstanou v mým srdíčku na vždy. Jo samozřejmě i když mě teď ta práce tolik nenaplňuje a potřebuju změnu, je mi jasný že to není naposledy a jednou za čas to bude fajn je všechny zase vidět. Taky je mi naprosto jasný, že ten poslední den s nima bude extrémě těžkej, protože ty 3 roky byly neuvěřitelný, taková nekonečná jízda na horský dráze. Všem z celýho srdce děkuju že sem mohla být součástí tak skvělý bandy.
Mějte přenádherej den a nezapomeňte, běžte svý snům trochu naproti.
S láskou Klárka ❤️